Bylinky

 

Třezalka tečkovaná

 

Třezalka tečkovaná je jedním z několika domácích druhů třezalek a systematicky ji řadíme do stejnojmenné čeledi třezalkovitých (Hypericaceae Juss.). K této čeledi náleží asi 9 rodů rozšířených především v tropech a subtropech. Do rodu třezalka patří asi 380 druhů, které rostou převážně v subtropech a mírném pásmu. V Evropě nalezneme nejvíce druhů třezalek v oblasti Středozemní ho moře. 
 

 

 

 

 

 

 

Třezalka tečkovaná
Hypericum perforatum L.

Popis. Třezalka tečkovaná je statnávytrvalá rostlina, která dorůstá do výšky 60 cm, výjimečně až jednoho metru. Lodyhy jsou vystoupavé až přímé, s dobře patrnými podélnými lištami. Listy jsou krátce řapíkaté nebo přisedlé, podlouhlé či vejčité. Na listech jsou dobře patrné velké tečkovité siličné nádržky a černé tečkovité žlázky (obsahují červenofialová barviva hypericin a pseudohypericin). Proti světlu prosvítají na listech pouze hlavní žilky, které se nespojují. Vrcholičnatá květenství u třezalky tečkované jsou bohatá, zlatožlutá. Na korunních lístcích si můžeme opět všimnout černých žlázek, které jsou soustředěné především u špičky lístku. Plodem je tobolka.

Kde ji najdete. Třezalka tečkovaná roste u nás na výslunných stráních, suších loukách, v lesních lemech i na travnatých okrajích cest. Je rozšířena prakticky po celé Evropě s výjimkou arktické oblasti.

Květ třezalky

Její celkový areál rozšíření sahá až k řece Jenisej a do severozápadní Číny. Směrem na jih zasahuje přes Írán a Malou Asii až do severoafrického pohoří Atlas.

K čemu se používala dříve. Třezalka tečkovaná byla oblíbenou léčivou rostlinou už ve starověku a středověku. Matthioli nazývá třezalku zvonečkem červeným nebo také bylinou sv. Jana. Tehdy se používala jako prostředek na hojení ran, byla součástí léku proti zimnici, i jako protijed, proti kloubním onemocněním, ale i proti průjmu. Vykuřováním třezalky se také zaháněli zlí duchové a proto byla nazývána fuga daemonum..

Sběr. Předmětem sběru je nať (Herba hyperici) a květ (Flos hyperici). Z lodyh odstříháváme pouze vrcholové části cca 30 cm dlouhé. Příměs tvrdých, starých lodyh není vhodná. Drogu sušíme na stinném a dobře větraném místě.

Obsahové látky. Hlavní obsahovou látkou z hlediska fyziologických účinků jehypericin, červenofialové barvivo. Tato látka způsobuje při současném působení slunečního záření kožní onemocnění, tzv. hypericismus. Dále třezalka obsahuje až 12 procent katechinových tříslovin, flavonidy(hyperozid, rutin, kvercetin), silici, organické kyseliny a provitamín A.

Vlastnosti. Spazmolytikum, adstringens, sedativum, stomachikum, diuretikum, cholagogum, antiseptikum, dermatikum, advulnans.

Účinky na organismus. Díky obsahu flavonidů uvolňuje třezalka spazmy trávicího traktu a používá se při léčbě onemocnění trávicího ústrojí spojených s bolestivými kolikami a při onemocněních jater. Také pozitivně působí na krevní oběh. Působí protizánětlivě na žaludeční a střevní sliznici a podporuje tvorbu žaludeční šťávy. Třezalka má mírněmočopudný účinek. Hypericin působí jako sedativum a psychofarmakum s euforizujícími účinky, a proto se třezalka používá při léčbě neuróz, depresí i migréně. Vně lze třezalku použít ve formě kloktadel při zánětech dutiny ústní a hltanu, nebo v podobě obkladů při léčbě některých kožních onemocnění.V lidovém léčitelství se třezalka tečkovaná používá při poruchách trávení, chorobách jater, žlučníku, při zánětech močových cest i při ženských onemocněních. Třezalkový olej je lidovým prostředkem proti revmatismu.

Použití. Běžná dávka na zápar je 1,5 g drogy nebo 1 kávová lžička na sklenici vody.

Toxicita a vedlejší účinky. Nadměrné dávky mohou vyvolat průjem, ale i vnitřní krvácení. Třezalka může způsobovat fotoalergii. Užívání třezalky by nemělo být dlouhodobé a bez přestávek. Při užívání bychom se měli vyvarovat pobytu na slunci.

Další význam. V současnosti byla studována možnost využití třezalky tečkované jako fytoindikátoru, tedy rostliny, díky níž můžeme usuzovat kvalitu ovzduší, resp. jeho znečištění. U rostlin poškozených exhalacemi se objevují nekrózy listů. Jejich množství i velikost závisejí na druhu exhalací (zejména oxidem siřičitým, fluorem a rtutí), vzdáleností od zdroje znečištění a samozřejmě i konfiguraci terénu.